Eva Zahradníková

Jednoduše J E D N A  D U Š E

Když člověk během života zjistí, že mu cosi základního – něco jako esence života chybí, jakoby se opakoval stále stejný model – člověk touží po duchovním vzdělávání a po duchovním poznávání, resp. „rozvzpomínání“… Začne hledat v duchovní či ezoterické literatuře, poté vše odkládá a praktikuje meditace a jiné duchovní praktiky. Jednoho dne má pocit, že se mu „rozsvítilo“. Poté porovnává své zkušenosti (výdobytky svého mystického života) s informacemi z dříve prostudované literatury.

Připomene si, že autoři duchovních knih používají informace jeden od druhého, citují dávná moudra jeden od druhého. Také náš „duchovní“ hrdina má již svá moudra. S mnohým, co pozná z knih, se ochotně ztotožní.

Mohou pak nastat dva následky a důsledky:

  1. Náš hrdina ducha své poznání povýší na poznání, které bude platit obecně, kanonizuje je, zveřejní a píše a přednáší a založí školu či duchovní centrum. Své osobní duchovní poznání generalizuje a zobecní. Jeho osoba se stává mediální hvězda, jeho aktivity přerůstají do kolosu, mašinerie, davy jej adorují. Příliš převáží osoba nad vlastním učením. Lidé již nepraktikují duchovní transformaci, o kterou původně šlo, ale hlavní bude nadále sledovat charismatickou osobnost, navštěvovat jeho společné akce, citovat jeho jméno, vědět o něm.
  2. Anebo může nastat:

  3. Varianta druhá. Duchovní vědění a iniciace našeho hrdiny bude dále též sdělováno. Jeden bude sdělovat druhému, bude jej ovšem spíše iniciovat k vlastní duchovní práci, k budování vlastního mysticizmu. Vědění se od našeho hrdiny bude šířit jako libá vůně k životu, každý další člověk se bude držet za pomyslnou ruku iniciace poznáváni svého předchůdce. Bude tvořen řetěz poznávání, který bude pracovat do jednoty, do jednoduchosti. Jednotlivé duše budou osvícené myšlenkou, že ne vůdce, že ne mudrc je středem, ale že každý jeden je střed, je duch a že iniciuje každého druhého k práci do JEDNOSTI, do celku. Do JEDNÉ DUŠE.

Rozdíl je patrný – při duchovní transformaci jedinec nehledá vně, ale dovnitř, stává se ne astronautem nýbrž intronautem – pluje dovnitř, do nitra. Vzniká tak další vklad – každý intronaut se z nitra dozvídá nové informace a předá je do celku, do úrovně, kde v projeveném světě forem žijeme jako lidé, kteří se jeden od druhého lišíme, ale jeden na druhém závisíme. A to jestli chceme či nechceme.  Myšlenka nezávislosti je krátkozraká iluze.

A proto vyzývám nás, lidské bytosti: buďme si vědomi odpovědnosti vůči životu samému. Myslím především na osobní vklad. Poznávejme se, buďme sami sebou, využívejme našich hřiven a žijme s vědomím, že cokoli zasejeme, bude sklizeno. Pole informací, které šíříme jeden každý, ovlivní. Jaký vliv šířím já? Jakou vůni? Voním k životu? Myslím na to, že každá má myšlenka je vibrace, která okamžitě působí do celku? Do JEDNOTY ve smyslu celosti? Jsem iniciací, která je pro ostatní přínosem? Jsem příkladem lásky a moudrosti, dobra a pravdy a pozitivních skutků a víry?  Nebojme se o těchto ušlechtilých pohnutkách hovořit. Třeba i před vystavenými obrazy. Nechť vytvoříme společně atmosféru sdílení, vzájemné iniciace a ochutnejme omamnou vůni k životu. Tomu může umění jako platforma dobře posloužit.

Nechť toto zamyšlení slouží i jako laskavé pozvání na výstavu